Cokoli.
Došlo mi, že když jsme měli s MM hodně velkou a dlouhou krizi, slepilo se to vlastně tím, že jsme začali chodit venčit v noci psa. Chodili jsme mimo civilizaci potmě. Mluvili jsme spolu a on mě slyšel. Já vím, že mě miluje. I kdyby nechtěl, stejně si nepomůže. Zní to jako klišé, ale než jsme spolu začali chodit, měla jsem symbolické sny o pokladu, pro který stačí vztáhnout ruku a který já nikdy nevezmu, ale pak mě to trápí. On sny neměl, ale táhlo ho to ke mně minimálně stejně. A i teď, když mu řeknu, že mě nevnímá, je z toho zdrcený (upřímně) a říká, že nikoho víc nepotřebuje a nemiluje. Chtěl by mě vnímat, ale nejde to.

Úplně jsem přestala jezdit na trhy. Nechala jsem si jen jeden v Praze. Tam asi nekupují lidi to éterično uměleckého řemeslníka, ale častěji jen zboží. Jinde prostě neprodám nic. Na Fleru, kde mi lidi nevidí do obličeje, to jde. Přímý prodej je marná snaha.
A příkladů bych měla plno. Nemám slabé sebevědomí. Monty by to snad mohla potvrdit. Nejsem žádné zakřiknuté, ušláplnuté, ztrápené, zamindrákované chuďátko. Pouze popisuju realitu.