Magráto, já pocházím z dost náročného rodinného prostředí. Vždycky jsem s nadhledem a vtipem líčila své rodiče a získávala tím pozornost u určitého typu lidí (s podobnými zážitky). Pak jsem potkala svou osudovou kamarádku a ta mi po několika takových historkách naprosto naférovku sdělila, že si pořád stěžuju a lituju se. Bez ohledu na to, že to byla PRAVDA a realita a bylo to vtipný, v podstatě to primární sdělení bylo pobavit, navázat kontakt. Neuvěřitelně mě to ranilo a snad celý den jsem nebyla schopna myslet na nic jiného. Ona mě nelitovala, z mých rodičů byla naprosto v šoku a jejich chování nechápala, přesto jí přišlo nesprávné, že o tom mluvím a pořád to chci sdílet. Měla pravdu. A mě ten její postoj změnil dost pohled na tyto situace. Nikdo si na úkor toho druhého nesmí nárokovat pozornost ve vztahu, i kdyby to bylo z důvodu nemoci, prostě to ten vztah zničí. Ten, kdo drží, tak potom přechází do roce sociálního pracovníka.