Jenže Potměšil je právě člověk, kterej nevzbuzuje soucit, ale obdiv.

Každýmu je snad nad slunce jasnější, že kdyby moh, tak by radši chodil než seděl na vozejku, ALE ON SÁM O TOM NEMLUVÍ, a je ho vidět spíš , jak někde něco dělá, jak se oženil a má dítě...

Z mýho pohledu: frajer, má můj hlubokej obdiv, kdyby se mu chtělo, tak s ním strašně ráda pokecám. Protože by mi pravděpodobně furt nestavěl na oči, jak je mu děsně líto, že já můžu chodit a on ne, zkrátka nevzbuzoval by ve mně pocity viny, ve který jsem de fakto nevinné.