Jak se tu teď vyrojila ta "historická témata", tak jsem přemýšlela o tom, jak se vztahy v rodinách změnily nejen za století, ale za podstatně kratší dobu. Dost často poslední dobou přemýšlím o situacích mých dvou babiček, oboje probíhalo už po druhé světové válce. Tyhle informace jsem vždycky měla, babičky nebo rodiče o tom mluvili, ale až s vlastní rodinou mi došlo, co to vlastně znamenalo:
Jedna babička mi celé dětství na mé prosby musela opakovaně vypravovat své zážitky z dětství, které tedy končily svatbou - vdávala se 30. dubna 1945 jako těhotná (dědu prý poznala na nějaké svatbě mé kamarádky, ze souvislostí mi vyplynulo, že asi rovnou na této "akci" otěhotněla. Vdávala se v necelých 18, vždycky říkala "rodiče mi museli dokoupit půl roku, abych se mohla vdát" (asi šlo o nějaký poplatek za souhlas soudu nebo koho se svatbou nezletilé?), ale jak mi později došlo, vdávala se jen 7 týdnů před 18. narozeninami. Ale zřejmě bylo natolik nemožné, aby se vdávala s "břichem", že tedy rodiče raději zaplatili. A mimochodem, babička s dědou, kterého vlastně vůbec neznala, žila spokojeně až do smrti.
Druhá babička zase po svatbě žila s rodinou v době u tchyně, tehdy samozřejmě to bylo zcela obvyklé, dům byl navíc relativně velký. Ale její manžel od nich odešel, když bylo dětem 7 a 9 let a ona zůstala s dětmi u té tchyně až do svatby obou dětí (což bylo shodou okolností v jednom roce naráz a vdávali/ženili se hodně mladí)!!! Neměli kam odejít (můj děda žil s tou svou novou paní) a bylo samozřejmé, že zůstanou. Babička s prababičkou asi měly dobré vztahy, ale ani tak si toto v žádném případě neumím přestavit!
Máte podobné dnes v podstatě nepředstavitelné příběhy?