Mně největší radost udělalo, když mi nezávisle na sobě 2 známé řekly, jak je můj syn na puberťáka enormě milej a vychovanej, že je zdraví na 100 metrů a neopomene se nikdy k tomu ještě usmát.
Že většina spolužáků jejich dcer otočí hlavu na druhou stranu, případně se tváří, že neexistuje, aby nemuseli pozdravit.
Tak to mi fakt udělalo radost. I když to možná vůbec není moje zásluha, ale jeho povaha.
Jednou jsme šli z kontroly na psychině dát si k automatu kafe a čokoládu a jedna paní mi po chvilce pozorování nás obou řekla, že mám moc hodnýho syna. že působí mile, že ji hezky pozdravil a usmál se na ni. A že to není rozhodně málo tuhle schopnost / nastavení mít.Paní byla poměrně mladá a prý tam už dvakrát ležela.
Nedalo mi to, abych se pak nad tím nezamýšlela, kolik člověk denně potká mračících se lidí.