Monty - a taky bylo dost zajímavé číst pohádku v surovém, nezpracovaném vydání, takovou, jak si ji spisovatel zapsal, než ji rozpracoval do skutečné pohádky.
Tak tam je nesmyslů a naprosto nepochopitelných věcí tolik, že vychází skoro na každou druhou větu
K.J. Erben - Vlčice
Byl jeden zakletý mlýn, i nemohl v něm nikdo zůstávat, proto že do něho vždycky přicházela nějaká vlčice. Jednou přišel do toho mlýna nějaký voják na nocleh. I udělal ve světnici oheň a šel potom na půdu, vyvrtal nebozezem ve stropě díru a díval se dolů do světnice. Tu přišla nějaká vlčice a hledala po mlýně, kde by co našla k jídlu. A když nenašla ničehož, šla tam k ohni a řekla: „Kůže dolů! kůže dolů! kůže dolů!“ Na to se otřásla, a kůže s ní spadla; pak tu kůži vzala a pověsila ji na hřebík, a z té vlčice udělala se dívka. Ta dívka šla k ohni a tam usnula. Tehdy on sešel s půdy dolů, vzal kůži a pevně ji přibil na mlýnské kolo; potom vešel do mlýna k tomu děvčeti a vykřikl: „Dobré jitro, panenko! jak je?“ A ona začala volat: „Kůže na mě! kůže na mě! kůže na mě!“ Ale kůže dolů nemohla, proto že byla přibita. Ti dva pak se vzali a měli spolu dvě děti. Potom starší syn nějak se dověděl, že jeho matka je vlčice, i řekl jí: „Hej, mámo, mámo! slyšel jsem, že jste vlčice!“ A matka mu odpověděla: „Co to žvastáš? jak můžeš mluvit, že jsem já vlčice?“ — Jednou šel otec těch dětí na pole orat, a syn jeho řekl: „Táto, já půjdu taky s vámi!“ — „Pojď!“ řekl otec. Když přišli na pole, ptal se syn otce: „Táto! jest-li pak pravda, že je naše matka vlčice?“ Otec řekl: „Pravda.“ — „A kde je ta kůže ?“ tázal se syn. — „Tam je na mlýnském kole.“ Jak mile syn přišel domů, tu hned povídá matce: „Mámo, mámo! vy jste vlčice, a já vím, kde je vaše kůže.“ — „A kde je moje kůže?“ otázala se ho matka. A on řekl: „Tam na mlýnském kole.“ Na to mu řekla matka: „Děkuji ti, synáčku, že’s mě vysvobodil!“ Potom odešla a nikdy pak už ani sluchu o ní nebylo.