Šuplíku, ne, není...vnímám lidi jako malé Boží buňky s Božími jiskřičkami v sobě (v srdci, v té opravdové lásce) :o)...ale prostě vnímám vesmír(y) a stvořené jako celek, ne odděleně.
A tento vesmír má pro mne jeden zdroj, ze kterého všechno vzniklo...a ve kterém vše trvá...a ve kterém se vše děje. Je to v jeho síle, energii, vůli, prostoru a čase...nic neexistuje vně Něj.
Nevnímám Boha odděleně od sebe, od nás. Vnímám se jako jeho součást, část jeho organismu...velmi malá a svým způsobem bezvýznamná součást...i když svým způsobem potřebná.
Vnímám se nevyděleně a tudíž bezpečně a v pořádku...vydělit se může jen člověk sám... a myslím, že to je to největší peklo...