Je to přes 2měsíce, co odešel od rodiny (mě) manžel, otec mých dětí. Já jsem ten slabší článek. On sice prezentoval, že tj čerstvé, ale asi připravoval hodně dlouho. Takže odcházel naprosto lhostejný, vyrovnaný.

Čas všechno léčí, myslela jsem, že je nejhorší za mnou. Ale ne, poslední týden je to PEKLO. Nezvládám pocit, že moje děti nemají a nikdy nebudou mít rodinu. Že jsem je měla s někým, v kom jsem se spletla, kdo naprosto nic neudělal, resp.se otočil a odešel. Domnívám se, že už někoho i má a nezvládám představu, že moje děti spí v posteli s cizí ženou. Ona bude štastná, odpočatá, snažící se zavděčít, já ubrečená, nevyspalá, nercozní, vyčerpaná troska. Víkend mám být bez dětí....jak to přežít? Mám vždy pocit, že mi ty dny, kdy je nevidím, někdo ukradl. Myslela jsem, že jsem mnohem silnější. Nejsem. Začínám být paralyzovaná, volám mu, vyčítám....chovám se jak kráva. Nechci, aby se vracel, nemá mě rád, nemělo by to cenu...ale mám pocit, že jsem naprosto selhala. Moje důstojnost bere za svý. sakra.100xsakra.

Prosím popište mi někdo, jak to bylo u vás... Člověk si často přijde vyjimečný, pak zjistí, že ne. Třeba mi to pomůže. Přijde mi,že už nikdy nemůzu být štastná...Dík