Ano, nepochopila jsi to úplně správně...
Na velkou přestávku jde celá škola (tj. 1. stupeň, 2. st. nemáme). Děti se ni ale těší, když musejí zůstat ve třídě, berou to jako trest...
S kolegyněmi to musíme dělat proto, že to vyžaduje vedení. V jednom patře navíc paní ředitelka při řazení i bývá, neb tam vede svoji třídu. Čili to vypadá tak, že si svoje děti ve třídě seřadím a zklidním a vyrazíme na chodbu. Tam se v duchu modlím, aby zticha zůstaly i nadále (což se u prvňáků pochopitelně moc nedaří), než přidjou další 2 třídy (s jednouž z nich i paní ředitelka) a dozorující učitelka. Pokud děti nejsou zticha, paní ředitelka dá často dozorující učitelce pokyn, ať je odvolá zpátky do tříd. Bere to tak, že pokud se děti chtějí o velké přestávce proběhnout a vyřádit, musejí předtím vydržet chvíli v klidu. Moc se to ale nedaří...
V patře, kde p. ředitelka není, se to moc neřeší - děti jdou volně ze tříd na chodbu a až přijde dozor, jde se. Párkrát jsem zkusila tento houf cca 50ti dětí zklidnit, ale zjistila jsem, že mi to bere tolik energie, že raději přežiju ten hluk při přesunu. Pak se ale zase modlím,aby tudy paní ředitelka náhodou zrovna neprošla.
Čili - stres mám jak v situaci, kdy nemám dozor - že budou moje děti kvůli mluvení odvolány do tříd (kde pak musejí za trest sedět v lavicích) a další hodinu budou plny nevybité energie (a já navíc, namísto 20ti minut klidu, je budu muset neustále buzerovat), tak v situaci, kdy dozor mám - že mi bude vyčteno, že vedu děti neztišené.