Možná jsi trpělivější než já. Mně už to normální fakt nepřijde. Když vidím ostatní děti, třeba i při několikadenním společném pobytu, žádné se s mým nedá srovnat. Žádná domluva s ním není možná. Jsou dny, kdy s ním nemohu ani nikam jít, protože se to prostě nedá. Je úplně jedno, co mu říkám, co dělám. Od mojí mámy neustále poslouchám, jak mám nevychované dítě. A dnes mám den, kdy si připadám naprosto neschopná. Šli jsme ven, u obchodu jsme potkali kamarádku s dítětem. Zastavila jsem se fakt na pár vteřin, syn mezitím utekl do toho obchodu, na mojí žádost ven nevyšel a nechal se honit po obchodě. Měl z toho velkou legraci. Když jsme vylezli ven, začal pro změnu rukama mazat tabuli. Bez dovolení běhá přes silnici, i když ví, že se to nesmí a proč. U obchodu házel šutr ze skalky, málem rozbil okno. Předtím jsem ho třikrát napomenula, ať ten kámen nehází. Dnes je mi z toho opravdu do pláče, opakuje se to skoro denně.