Monty, takhle "na dálku" se s tebou a tvým synem trochu identifikuji. Můj syn je příšerně ambiciozní, zároveň je nervozní a neúspěch neumí snést. Jsem z toho trochu zoufalá. Jsem vlastně v pozici, že ho musím pořád do něčeho "tlačit", protože on by na poslední chvíli ze všeho raději ucuknul. To jsou pak hrozně těžké volby, kdy tlačit a kdy ne (lyžák, víkend u otce, olympiáda, přijímačky, nějaký kroužek). Je to pěkně nevděčná rodičovská role - buď jsem za zlýho, co ho někam dotlačil (a to i když to pak uzná za skvělý nápad, stejně je tam ta pachuť) nebo mám výčitky svědomí, že jsem ho ponechala jeho vnitřním běsům a nechala ho se vyhnout.