Magrato, cítím s Tebou, co tak od Tebe pamatuju, dost často zmiňuješ nejmladší jako problémové dítko, nerváka, uřvánka od narození, který pije krev. Asi to bude u dcerky hodně o osobnostním nastavení. Myslím, že jediné, co můžeš udělat je minimalizovat počet voleb, jak už tu někdo psal a jet jako tank, bez ohledu na její scény-dokud je malá. (Já vím, kdo to má vydržet - jsem ráno na prášky a akorát popoháním celkem fungující smečku, i tak mě to vyčerpává a kolikrát zaječím)

Je to hrozně těžké, ale myslím si, že prostě není někdy v lidských silách vybudovat vztah s velkým V, i když se jedná o vlastní dítě :-( Hrozný že...
Mám 3 děti a některé jsou mi povahově bližší, než další, nejhorší je to vědomí, že k někomu mám blíž, k někomu dál, pochopitelně jsou milované všechny 3, nedávám nijak najevo ani to neprožívám každý den, ale je to tak a nedá se s tím nic dělat. Je někdy důležitější se smířit, ony se ty vztahy pak trošku usadí, když člověk přestane bojovat. To moje "problémové" dítko se taky hůř kočíruje, ale kupodivu většinou mně, manžel to s ní umí líp, třeba by tě občas tatínek mohl vystřídat. U nás je problém jiný. Pomohla mi i moje mamka, která mi to potvrdila, aniž by nějak konkretizovala, jsem taky z většího počtu dětí a popsala to úplně stejně-ne s každým dítkem souzněla jako s jiným, přitom se všemi sourozenci má v dospělosti vztahy v pohodě, tak jen taková meší útěcha
Ale v blízkosti mám dítě, které se vztekacími scénami a řvaním podobá tomu tvému, také to trvá od peřinek. Maminka hodnotí vztah s nyní 7-letou tak, že se buď nenávidí nebo jsou nejlepší kamarádky, vztah ala Itálie, s tou malou se domluvit je pro ni fakt problém, je často u nás a je vzorná, ve škole spíš zakřiknutá, jen s maminkou točí, že se nestačíme divit....probíráme to pořád dokola a čím dál víc se přiklání k tomu, že jde o povahu a nic moc s tím dělat nelze, jen přežít. Uvažovala kolem 5. roku o psychologovi, nakonec nešli nikam, trošku pobrala rozum s nástupem do školy, ale vzteklá je a bude asi už napořád.
Drž se.