Mám stejnou zkušenost. Do 13 let mě máma stříhala na kluka, vypadalo to hrozně, nenáviděla jsem to. Kam jsme přišli, všude si mě pletli s klukem V paměti mi uvízla hlavně vzpomínka na přeplněnou čekárnu, kde sestřička zoufale hlásila, že Petra nemůže najít a otec vysvětloval, že Petr je Petra a ostatní pacienti pak řešili, jak vypadám a že vlastně mám jemnější rysy, ale taky by je nenapadlo, že jsem holka. Nebo křivda, kdy mě ve škole o tři roky mladší holčičky vyháněly ze záchoda, že jsem přece kluk a na holčičím WC nemám co dělat. Dlouhé vlasy jsem si vybrečela až v těch 13 letech, asi prošly jen díky mému dvouměsíčnímu pobytu v nemocnici. Poslouchala jsem, co je to za blbost a že mi nebudou slušet. Dnes kdybych se ostříhala, tak mě máti snad zadupe do země Ale já nechci, tolik let bojů mě stály, že jednou nejspíš půjdu do rakve jako stařena s vlasy po zadek Táhne mi na 40, vím že by je ženská v mém věku měla přistřihnout, ale nedokážu se jich vzdát. Spíš přehodnotím pracovní účes a začnu preferovat drdol, ale ustřihnout je ještě nechci. Máti samozřejmě tvrdí, že kdyby mě tak debilně nestříhala, neměla bych svoji hustou hřívu, což je nesmysl. Mám kvalitní husté po tátovi, brácha má stejné, je to v genech a stříhání na jejich množství nemělo vliv.