měli bychom ti nechat narůst delší vlasy, aby ti nekoukaly ty tvoje odstátý uši... ty vlasy ti všude trčí, vypadáš jako z roští, necháme tě ostříhat... nesměj se, máš moc velký zuby... víš to, že šilháš?... sedni si k tomu jídlu, už tak máš dost tlustý nohy... teda ty máš chlupatý ruce... no jo, ty jsi naše nejkrásnější princezna z vošklivince... jak můžeš bejt tak nešikovná... měla by ses pořádně učit, rukama si nevyděláš ani na slanou vodu... aspoň tak blbě nečum... takové a podobné perly padaly z mého tatínka pravidelně, považoval to za skvělý humor... maminka to chtěla zachraňovat a její "nic si z toho nedělej, stejně tě mám ráda," to jen dorazilo a babiččina oblíbená věta byla jak moje starší sestra je skvělá, chytrá, milá a šikovná a má mladší sestra je aspoň roztomilá...
navíc obě sestry byly vždycky fyzicky zdatnější (prostě mě přepraly kdykoliv se jim zachtělo) a tak jsem se naučila dokonalému umění ironie... během puberty jsem byla schopná v pár větách odrovnat kohokoliv, čímž se krásně maskovalo sebevědomí pod bodem mrazu
jen velmi těžko jsem se pak s nástupem do práce zbavovala tendencí každého usadit a sejmout, dodnes mi v hlavě naskakují zlé a jedovaté poznámky, ale už je nevypouštím z pusy (jen zcela výjimečně, pokud mě někdo hodně se.e )