Dášo , přesně.
U syna ( a to jsem s ním byla sama - otec mu umřel)stačilo říct, že se po zdech nekreslí. Příště už to neudělal.
U dcery ( jsme na výchovu dva) jsme to řekli snad 100 x a kdyby jsme se na hlavu stavěli ( i jako malá na ten zadek už dostala), tak to příště udělá zas a zas. Na zadek teda nepomohlo, tak jsme odebrali nějaký požitek - buď jí to bylo jedno nebo byla taková scéna, že nás málem odváželi do blázince.
A co naděláš? Nenaděláš nic.
Tohle mi potvrdila i psychiatrička, má 3 dcery a každá úplně jiná. Prostřední na ně chodila žalovat sousedům, naštěstí sousedi byli normální lidi a ty kecy jí nevěřili a nikdy nezavolali sociálku, čehož se teda prý reálně docela děsili.
Prostě děti jedinečné osobnosti a na každého neplatí všechno. Na nikoho dokonce vůbec nic.