Nebo jak pomoci dítěti ten nezájem zpracovat? Nechci ho nutit... ale existuje něco, co sebestředného, o sebe a své potřeby se zajímajícího chlapa přiměje k zamyšlení, že děti ho potřebují? Běžný normální otec, děti ho milují, jedno se chováním otce trápí, druhé se tváří, že nemá cenu se snažit, protože tátovi je to jedno. Dnes dítě říká babičce, babi, proč si tatínek pořizoval děti, když s nimi vůbec nechce být? Babička přišla za mnou, jestli dítě navádím. Otec si myslí, že dítě navádím. Nenavádím, nemám potřebu zraňovat vlastní děti tím, že bych jim říkala, podívejte, jak na vás tatínek kašle. Trápím se, když se trápí dítě. Dítě má svoje city a vnímá, že otec většinu týdne není doma, věnuje mu pozornost cca 3 hodiny týdně (včetně času na společné jídlo) a to jedině tehdy, když se dítě maximálně přizpůsobí tomu, co chce otec. Celá situace mě vyčerpává, otec proletí domácností, dítě mi tu pak brečí, proč tatínka nezajímá, proč šel zase pryč. Otci promlouváno do duše opakovaně, hezky, důrazně, nic nefunguje. Má pocit, že jeho projevy zájmu jsou dostačující, děti mají co jíst, kde spát a co na sebe, zeptal se, jak se mají. Úplně mě drásá zoufalá snaha jednoho dítěte se otci zavděčit, podbízet, upoutat jeho pozornost, najít cokoliv, co je spojí (obliba stejného zvířete, oblíbená kniha), dárky od otce jsou posvátné a uchovávány jako významný symbol. Sám od sebe děti neobejme, nepohladí, musí se mu vnutit, natlačit do náruče. Je to celé úplně špatně. Otec děti miluje, myslí na ně, ale nedává to najevo, to přece děti poznají i bez toho, že je má rád, nemusí přece být doma (a přitom dětem stačí, že tu je, ani po něm nic nechtějí). Nejvíc mi asi vadí to, že si děti zvyknou na tento způsob chování a do života si pak vpustí stejný typ člověka a budou v tom žít znovu, budou schnout s jiným podobně city neprojevujícím člověkem. Spíš jsem si potřebovala ulevit, ale kdyby přece jen... nějaké rady a nápady?