Zbytečně do toho promítate svoje emoce. Nejsme žádná JIP. Tady jsou pacienti většinou stabilizovaná a nikdo mi tu v nejistotě za dveřmi nečeká. Leda tak mají strach, aby uz jsme nepustili babičku domu. Většina rozhovorů se týká tématu kam s ním. Rodina si představuje, ze si necháme starecka do smrti. Diví se, ze by měli taky něco zařizovat, popřípadě se diví, ze děda nechodí, když ještě loni, v triadevadesati, sekl zahradu. Opilý svobodný syn napadá pečovatelky atd... Pokud se někdo zdravotně zhorší, volám sama, pokud příbuzní čekají na výsledek rentgenu, je to otázka dvou vět, s příbuznými onkologickych pacientů mame vytvořený vztah a většinou sami odhadnout, ze ted nemam čas. Uporní bývají právě ti, kteří od nás očekávají nereálné.