Je to ale stěžejní pro Vondruškův pohled na dění kolem nás.

Pro něj nění třeba válka v Sýrii jako potenciálně relevantní faktor migrace, pro něj je odvěkej boj „jich“ proti „nám“ a my jim svou chybou otevřeli cestu. Pro něj jsme svůj boj prohráli už před uprchlickou krizí, vnitřně: zástupy cizinců vykonávající práce, který se změkčilým a zlenivělým Evropanům nechce vykonávat, zatímco my se zabejváme pseudoproblémama jako kdysi v Římě – „opustili jsme svůj Limes.“ „Jakmile se barbaři dostali za Limes Romanus, nebylo už pro antický svět záchrany. A stejně jako Římané, i my poneseme jako poražení následky.“

Takže pro EU není záchrany, ale to není škoda, sjednocenou Evropu nám vtloukli do hlavy shora, ke vstupu do EU jsme byli dotlačený, ale to jen některý ideologové si myslej, že máme krátkou paměť: základní právo je právo každýho národa na sebeurčení a Němci, který se dneska maskujou modrou hvězdnatou vlajkou, pobili mnohem víc Čechů než Rusové.

K pseudoproblémům patřej lidský práva, který jsou pro lidi nesrozumitelný, rozkládají tradiční evropskou společnost, lidský práva nesmějí omezovat většinu, nejen jednotlivec, i společnost má svý práva a v zemi musí být pořádek a řád. Nevládky zakrývaj skutečný hodnoty, jejich prostřednictvím nám takzvaný elity vnucujou jako hodnoty něco, co způsobuje naši záhubu. Ovšem o tom, co jsou skutečný hodnoty, nemaj rozhodovat elity, ale lidi. A tady je to podle něj jako s knihama – tzv. „dobrá kniha“ je oceněná kritikama, opovrhujícíma vkusem čtenáře, ale nikdo ji nečte. Skutečně dobrá kniha se pozná podle čtenosti. A skutečná hodnota je národ.

V minulosti Češi nedovolovali překročit hranici svý země nepřátelům a stavěli se proti nim se zbraní v ruce (na rozdíl od zpohodlnělejch Římanů). Takže z toho plyne, že odhodit evropanství, nechat zpohodlnělý Němce jejich spravedlivýmu osudu a sebe zachránit před osudem Římanů odchodem z Unie, ergo stažením za
vlastní limes a ten bránit krví, kdo se k nám vnucuje, je nepřítel, nepřítel je zločinec a zločinec nemá žádný práva, muslimové jsou takoví nepřátelé, protože je pro ně čest odrbat křesťana. Nakonec často nás Evropa cejchovala jako kacíře a na to musíme bejt hrdý. Uvnitř českýho limesu bude řádná společnost ctít tradiční hodnoty a bude je donekonečna odkazovat potomkům.

Není fanatik, není hloupej, je prostě nacionalista tradičního kovu (tradice, pospolitost, řád, obdiv k hrdinství předků - snad něco jako Franco…), má to i hezky srovnaný a říká to hezky „nekorektně,“ korektnost je pro něj totiž jen zástěrka za zbabělost; bohužel to dokládá příkladem z doby komunismu, kde za korektnost vydává vynucenou poslušnost (nebo zbabělost).

Hodně se odvolává na historii, samozřejmě nejen římskou, ale i národní, pohybuje se přitom ovšem nikoli na půdě historie, ale historickejch mýtů. A protože ty mýty vycházej z vnitřního přesvědčení a tvořej leda kalup, do kterýho se nalejou vybraný střípky dějin, těžko u něj argumentovat historií – historie v jeho podání bude vždycky taková, jakou ji on chce vidět, resp. vždycky to bude jeho vidění současnosti v rádobyhistorickejch konturách.

Jinak podíval jsem se na jeho odbornou dráhu a bibliografii, vystudoval shodou okolností kombinaci historie s národopisem, sice v 70. letech, ale ony se učební plány a v mnohým ani přednášející nezměnili do 80. let, kdy jsem tu kombinaci studoval já. Odbornou bibliografii má skoro celou etnografickou (převážně etnografie zemědělství), s tím, že něco je historická etnografie, očividně se odmala (i podle svých slov) zajímal o způsob života v minulejch dobách, nicméně historikem v pravým slova smyslu spíš není, historickej výzkum nedělal. Tím ho nechci shazovat, jeho knihy o životě v minulosti, kde omezeně využívá i to, co sám nasbíral v archivním – což předpokládám na základě jeho bibliografických položek – výzkumu (dost možná i to, co odborně nepublikoval, protože se to netýkalo života pracujícího lidu a on odborně publikoval 1978-1990, navíc se dá oprávněně předpokládat, že měl vymezený pole odborný činnosti, a konkrétně to zemědělství, takže bylo obtížnější publikovat něco, co ho třeba zajímalo víc a měl i nasbíranej materiál), jsou dobrý, ale jsou to populárně naučný práce. Erudici v tomhle směru má nepochybně výtečnou a stojí za ní desítky let práce.

A jak jsem psal, i to shrnutí Husa a Karla jsem si přečet rád, přesto těžko můžu pokládat za historika člověka, kterej se historii zabejvá víceméně jako popularizátor a spisovatel. Jo, řekněme, že historie a etnografie se překrejvaj, protože ta skalní tradiční etnografie, jaká u nás přetrvávala do roku 1989, byla nucená zabejvat se vlastně pořád víc a víc dobama minulejma, tradiční objekt výzkumu rychle mizel (navíc šťourání v aktuální současnosti se za komunismu moc netrpělo, i kdyby to mělo bejt napohled celkem nevinný šťourání národopisný), takže budiž: působil jako historik českýho zemědělství novověku.