Já myslím, že je to důsledek stáří, absence normálních podnětů a vnitřní nepohoda. Tohle vnímám jako druh volání o pomoc. Svět se změnil a prarodiče v něm ztrácejí místo i pevnou půdu pod nohami, takže ověřování si existence vztahů s okolím je asi pochopitelná.
Pro konkrétní jednotlivce je to těžký a nevím jak na to reágovat. Já to vidím na své strašně hodné babičce jak po letech péče reáguje na své dcery. Musí být strašně těžké ztrácet tu soběstačnost. Doufat v pomoc okolí. Těžko se to vysvětluje, ale chápu to.