Eudo,

ani já nelituju, že jsem si neužila...fakt jsem o to tehdy nestála, děti mě o to nepřipravily, načasování "kdy mít dětí" bylo z mé strany optimální.

Co jsem ale ovlivnit nemohla a ani by mě nenapadlo, že se tak rozejdeme s manželem ohledně té touhy cestovat...jako že na začátku jsme na tom byli podobně, teď u mě to roste a u něj klesá...tak mám prostě trochu strach, že to "až jednou" prostě nebude...a já právě k tomu cestování potřebuju dospělou společnost. Program klidně nastavím na děti, ale užívám si jejich užívání si, ale jak u toho nemám parťáka, jsem v háji...a tohle nezměním, to jsem měla vždycky .

Jenže ono nejde jen o uspokojování potřeby být s rodičem. Jsou věci, ktré přizpůsobím, ale třeba do divadla s dětmi prostě nepůjdu, fakt ne, ani kino nebo koncert, stálo by mě to hodně sil a přemáhání. Tak proč by to s nimi nemohla absolvovat babička, když ona je z toho nadšená. Podle mě to sdílené nadšení umocňuje zážitek. Já to nadšení nedokážu ani předstírat, není to o tom, že mě obtěžuje být rodičem, ale že si myslím, že dětem víc prospěje, když jim něco zprostředkuje někdo jiný.
Stejně tak to mám s tou dovolenou. Nemusím být u všeho, užívám si, že si děti užijí i beze mě a jsem ráda, že jim to můžu poskytnout. A rozhodně nemám výčitky, že je netahám týden v autě...teda, to už je asi 6 let, takže holky byly v mladším školním věku, to auto by prostě takhle nedaly...
Teď už několik let mám v hlavě ten kompromis....půjčit si obytňák, s tím už by se dalo dělat dost....ale zase to visí na tom muži (já to neodřídím).
A zase, to není o tom, že by nechtěl trávit čas s námi, jen bychom prostě museli zůstat doma, a to by byla škoda...

Ne vždycky vyjde všecko, jak by člověk chtěl. A být rodičem neznamená trávit s dítětem nebo dětmi veškerý čas a prožívat s ním vše osobně. Nemyslím si, že jsem příkladný rodič, ale má to jiné důvody, než že nemám potřebu trávit s nimi každou dovolenou.