Nějak ke konci 2. třídy a jen výjimečně, když např. byla nemocná mladší dcera, od 3. třídy už pak pravidelně, rozčilovalo mě čekat na něj ve vestibulu, než se vykecá v šatně, tu samostatnou cestu jsem zvládala psychicky líp . Cestu máme jednodušší než popisuješ ty, ale podobnou (plus několik zastávek busem) od 3. třídy absolvoval (nepravidelně) na trénink a zpět. V pohodě, ale on je v tomhle spolehlivý, nemá tendenci se někde zasekávat a na ty cesty na a z tréninku měl mobil, aby mohl hlásit zpoždění nebo potíže. Do školy chodí bez mobilu, to bych ho případně hledala po cestě, ale naštěstí se nestalo, jen jedinkrát volali z družiny, že ho zapomněli ve správný čas poslat a on si sám taky nevšiml, kolik je, jak byl do něčeho zabraný. Dcera je v první třídě, letos o samostatném pohybu neuvažuju (zatím ani neumí odemknout byt, jde nám to celkem těžko), výjimečně snad že by s bráchou ...U ní mám tedy do budoucnosti větší obavy z "toulání", ona např. moc ráda nakupuje nebo tuším, že je schopná se někde s někým zakecat atd.