Monty,
kolikrát já takhle melu - pravda většinou směrem k sestře, která dělá totéž v bleděmodrém - jak musím pracovat/uklizet/zarizovat a skutek utek a dokopu se k tomu v té chvíli, kdy už je opravdu nejvyšší čas... a většinou to stihnu, ale občas něco, co vlastně nepokladam za tak důležité, nestihnu
A řekla bych, že s tou fyzikou je to u S prostě totéž. A buď špatně odhadl, co stihne (a pak už mu úzkost nedovolila začít, když usoudil, že už se to nedá), nebo tu pisemku prostě nakonec nechal plavat, poněvadž mu nepřipadá až tak důležitá.

Osobně bych to neřešila.

A tu matiku, pokud tě požádal o pomoc, pomohla bych ráda, ale nastavila bych svoje podmínky. Připadá mi, že myslí, že se požádáním tak nějak zbaví odpovědnosti a pak je to tvoje vina, když ho nedonutis. A ty ho donutit neumíš, nebo možná bys uměla, ale jde to proti tvé podstatě. Takže on si řekne o pomoc, pak se nenamáhá soustředit a má pokoj.

Asi bych v tuhle chvíli, v jeho věku nechala ten boj na něm. Dala bych zřetelně najevo, že Pomůžu ráda, vyzvala bych ho k práci, ale v okamžiku uhýbání nebo zasnívání bych to v tu chvíli utla. (O tři čtyři roky dřív bych vzala té odpovědnosti na sebe víc, teď už ne). Ale třeba bych byla ochotná pravidelně ho "povolávat k práci", tam by podle mě vnější připomínka - v dohodnutou dobu říct něco jako "za pět minut té čekám v kuchyni s příklady, jak jsme se domluvili" - pomáhat mohla. Ovšem z toho bys pak ty uhnout nesměla, musela bys vytrvat.