Má to můj nejstarší syn. Někdy mě to děsně žere, páč já jsem založením optimista a pak když vidím ty smutky nad existencí virů, zrušením něčeho...
S pubertou se to zhoršuje. Ale zase manžel říkal, že taky byl lítostivej typ a teď je docel anormální, takže pokud to nepřesáhne nějaký meze, nezačne mít pocit, že je jedinej na světě, tak ho nechám. Mluvíme, rozebíráme, ví, že je to normální - změny, nemoci, nehody...