Takže tedy - to, co se změnilo (obecně) je přístup k dětem.
Dřív se VĚTŠINOU děti vedly k tomu, aby se plně přizpůsobily potřebám dospělých, dnes převažuje výchovný styl, v němž se rodič podřizuje potřebám dítěte.
Oba extrémy jsou stejně blbé, protože ve vztahu rodič - dítě nemůže jeden jen ustupovat a druhý neomezeně vládnout.
Když si přečteš knihu Naše dítě, podle které se notná část rodičů dnešních čtyřicátníků a třicátníků řídila, tak ten základní rozdíl jasně uvidíš. Je to i v tom, že naši generaci bylo běžné odložit do jeslí co nejdříve, dnes se ještě čtyřletý děti přechovávají doma s maminkou, protože na kolektiv "nejsou zralé". Samozřejmě že některé ne, ale většina dětí ve čtyřech letech na školku zralá je a nijak ho nepoškodí.
Ale to je jen špička ledovce. Kolikrát už tu proběhly debaty o tom, kam všude je správný tahat mimina a batolata, o tom, jak tříletý dítě "projeví zájem" chodit na gymnastiku a rodič ho běží přihlásit atd. atd.
Vyhovuje se primárně dětem, ustupuje se jim, dělá se jim pomyšlení. Nedělají to všichni, pochopitelně, ale je to běžný přístup. Stejně jako tlaky na výkon, na známky, rodiče se s dětmi učí, dělají přípravu do školy, platí jim všelijaké kurzy. Jasně že výstup není vždy stejný, protože ty děti nejsou stejné a nedělá to každý ve stejné intenzitě. Ale je to úplně jiný přístup, než jaký převažoval před těmi 30 - 40 lety. Takže i ty rozdílné výstupy je třeba hodnotit optikou převládajícího "vstupu" a ten je poměrně jasně odlišný od "dřívějška".