Já souhlasím s hodně věcmi, které tu byly řečeny.

Na jednu stranu s tím, že co jednomu nevadí, to druhého "položí", tj. potřebě určité ohleduplnosti, i když člověk sám má snížený práh citlivosti, na druhou stranu potřebou určitých hranic, o kterých mluvíš, že "tohle už je na tom a tom, aby se s tím vyrovnal a netlačil prostředí a okolí, ať je v tomhle vůči němu vstřícnější.. protože pak bych ten dotyčný všechny své problémy mohl řešit zvyšováním ohledů na něj a nikoli zvyšováním nějaké své schopnosti něco ustát."

Uvědomuji si, že ta hranice mezi tím je velmi křehká a subjektivní, a že je mnohdy těžké rozlišit (sám u sebe i u druhých), kdy je člověk zbytečně vztahovačný a kdy je oprávněné se ohradit.

A to s tou "kulturou důstojnosti" je asi fakt, a myslím si, že my tu "ublíženeckou" kulturu tady moc nemáme nebo k ní nejsme tolerantní. U nás bych se spíš bála, že se někomu skutečně duševně křehčímu nedostane podpory, než že se mu jí ní dostane příliš.