Tenhle způsob komunikace, kdy se z chlapa dělá slaboduchý debil, který se i do tak nicotného úkolu typu "uvař" musí obratně vmanipulovat, úplně nesnáším. Připadá mi to nehorázně ponižující nejen pro ženskou, ale hlavně pro toho chlapa. Můj muž se z rad paní Prekopové pro šťastné manželství a rodinu plácá do čela. Jsem ráda, že žiji ve šťastném manželství, které nesplňuje v podstatě nic z toho, co by podle paní Prekopové mělo.

A koneckonců, já jsem Bohu vděčná, že jsem nepoznala manželství, v jakém žila sama paní Prekopová. Doteď je mi záhadou, jak mohla (ona, psycholožka s praxí) nerozpoznat, že je obětí rafinované formy domácího násilí, kterou si vykládala jako projevy manželské lásky. Na základě toho ale už vcelku chápu, proč je ten její náhled na lásku (kterou autistickému dítěti při záchvatu dokážeme tak, že ho zalehneme) tak zvrácený. (kopíruji z jednoho rozhovoru s ní)

"Poviem vám konkrétny príklad z nášho života, ktorý mi teraz napadol.

Môj manžel bol doma na invalidnom dôchodku a ja som dochádzala denne na kliniku 30 kilometrov. On vyžadoval, aby som chodila domov v presnú hodinu. A keď som náhodou meškala, už bolo zle. Mal totiž veľký strach o moju bezpečnosť. Bol akurát august, potila som sa, vonku teplo, mala som stres, ale aj tak som sa ponáhľala za ním. Bol po operácii srdca, nechcela som, aby sa hneval.

Nasadla som do auta, ktoré som zaparkovala na slnku a ešte k tomu nemalo klimatizáciu. Lebo manžel mi vybral také auto, síce bezpečné, ale nevetrateľné. Prišla som domov naštvaná, ani som sa naňho nepozrela. On ma však prijal s láskou a informáciou, že kúpil u mäsiara pečienku a že si to môžeme vypražiť. V tom teple, upachtená, ešte pražiť mäso? Bez toho, aby som sa naňho pozrela, nabehla som do kuchyne a aby som to mala z krku, postavila som sa k sporáku. On z lásky išiel k oknu a otvoril ho, aby vyvetral. Ale v tej horúčave nalietali samé muchy a komáre a všetko na mňa. Môj hnev už bol na vrchole. Valent vtedy podišiel ku mne a len zľahka sa ma dotkol. Ja som ustúpila, tak mi v tej chvíli prekážal. On ma objal, povedal mi „budem ťa držať a ty sa vykrič“. Ja som najprv nechcela, ale nakoniec som privolila. A vydržala som tak, až kým sa hnev nerozplynul. Teraz som vám vlastne povedala, prečo som začala rozvíjať teóriu pevného objatia ako terapiu. (Úsmev.)"