Moje problémy, které mám s rodiči mého manžela se vlečou už od doby, kdy jsme se s manželem poznali. V té době totiž uvažoval o tom že nastoupí do semináře a stane se z něho kněz. Rodiče o tom záměru věděli a jako "hluboce věřící" ho v tom všemožně podporovali. Manžel do semináře nakonec nastoupil, ale po dvou letech se rozhodl odejít. Rodiče to brali s nelibostí a když pak ještě oznámil, že spolu chodíme byl oheň na střeše a já byla vinníkem toho, že se jim neuskuteční jejich vysněná představa mít ze syna kněze. Tak nějak je nezajímalo, kde bude jejich syn štastnejší. Brali jsme se po šestileté známosti a kromě toho, že nám nadiktovali, koho všeho musíme na svatbu pozvat ( příbuzné z 5 kolena..) je naše svatba vůbec nezajímala, natož aby se nějak angažovali na její přípravě. Svatba nakonec proběhla celkem v pohodě a povinný rodinný oběd se dal taky přežít. Když jsem čekala našeho prvního syna, tak se nezájem o mou osobu nijak nezměnil. Manžel mě neustálle uklidňoval, že až se malej narodí tak se to změní.. No nezměnilo se nic. Nezájem se přesunul i na něj. V současné době máme ještě dalšího syna a stýkání s rodiči jsme omezili na několik povinných návštěv za rok. Vždy je to pro mě velká hra nervů a stresu. Tchyně se celkem snaží, ale tchán se chová jako kdybych neexistovala a manželovi říká, ať je příjde navštívit sám a nebo s klukama (hlavně beze mě). Ze začátku mě to hodně deptalo a i jsem to párkrát obrečela teď jsem spíš hodně naštvaná i když mi to vadí pořád, ale ať se snažím jak chci tak je prostě za dědečka a babičkou našich dětí neuznávám. Nedokážu pochopit jak někdo může být zatrpklý tak dlouho (10 let) i když vidí že jsme v celku šťastná rodina. Jako matka to nikdy nepochopím, pro mě asi bude nejdůležitější zda jsou moje děti v životě šťastný a ne jestli splnili moji představu o tom co z nich chci mít.