Myšutko,

to je moc hezky shrnuto, souhlasím.

Dneska jsem o tom trochu přemýšlela a dospěla jsem k názoru, že dokážu být loajální až téměř na hranici sebezničení, ale musí to být, jak jsi trefně řekla "moje", ve smyslu, že to vnitřně vezmu za své.

To, že se toho dovolává kdejakej hejhula jen proto, že se to JEMU hodí, považuju za sprosté a manipulativní znevážení celýho toho principu.

Jako ilustrace - všichni jsme asi četli Tři mušketýry. Když se d`Artagnan přidá k těm třem zbývajícím, tak je to Z JEHO ROZHODNUTÍ, protože ON SÁM to vyhodnotil tak, že "jeden za všechny, všichni za jednoho", tj. jsem ochoten za vás nastavit svou kůži, PROTOŽE VÍM, ŽE I VY BUDETE OCHOTNI K TÉMUŽ KVULI MNĚ.

Nebýt té vzájemnosti, tak by bylo přece totálně absurdní něco takového po něm požadovat!

U té školy to není tak vyhroceně dramatické, ale ten princip je týž. Můžu něco vzít za "svou věc", ale jen tehdy, když JÁ CHCI, případně když mě pedagog dokáže PŘESVĚDČIT k tomu, že to chtít budu (jako u toho dítěte ve Tvém příkladu).

A to PŘESVĚDČIT je zásadní, protože DOMANIPULOVAT/DOVYHROŽOVAT prostě fungovat nebude, a pokud po mně někdo chce loajalitu, tak mi MUSÍ NĚCO ZA TO NABÍDNOUT, jinak by to příliš připomínalo "lízat ruku, která mě bije".