Tak pro mě byly začátky těžký hlavně v tom, že jsem na takové soužití nebyla zvyklá. Měla jsem pocit, že mi všichni koukaj přes rameno,do všeho kecaj, že nemám svůj prostor...A nebyla jsem zvyklá někde bydlet dlouho, můj majetek se vešel do krosny, abych se mohla lépe přesunout.
Chtěla jsem i jít pryč... Bylo takové období. Ale obrousilo se to. Jednak jsem si toho dost prosadila, za cenu tedy i hádek s manželem (mých tedy, on se nehádá, já ano ) a pak navíc přišel ten breaking point, jak říká Nohavica, kdy onemocněl syn - ubytovali nás na 3 měsíce v Motole a bylo vymalováno. Největší krajíc odříkaného chleba se tomu říká.
A tedy musím napsat, že bez tchyně bych byla namydlená. Nejde jen o technické věci, ona miluje děti, děti jí... Nakonec kamkoliv jedem, přemlouvám jí, aby jela s námi. Proto i to šestimístné auto. Ona jede ráda, má energie za dva, děda už spíš tak natáhnout se u telky
Chce to jen nebrat si věci osobně a umět občas něco polknout.... Ale získá se tím mnohem víc.