Jenže oni to někteří prostě neslyší, netuší, v čem je problém. Dokonce je ani nenapadne, že to nějak souvisí s jejich (ne)činností.

Jedné známé to vůbec nedochází, sama tak mluví, žije v jiné zemi a kvůli jejímu hrubě znějícímu projevu ji místní nikdy nevezmou mezi sebe. Zkoušela jsem jí to naznačovat (vč. potřeby usměrňování dítěte - měla pocit, že takhle je to lepší, aspoň se dítko ve světě neztratí). Šla jsem na to přes její bývalé svěřence (dělala au-pair v nějaké rodině s modrou krví), připustila, že jo, že tamty děti skutečně mají jinou dikci a jinak se chovají. No a tím to skončilo.

U druhých známých je to to samé v bledě modrém, ti teda připouštějí, že jim chování dětí vadí, ale nehodlají s tím nic dělat, prý děti nezvládají. Jsou příliš temperamentní, uřvané. Já mám prý štěstí, že mám "hodné děti" (přesně v tomto stavu je zřejmě podle nich přinesl čáp, já jen sedím a koukám, jak rostou). Dotyční známí litují, že školka/škola nemají otevřeno celé prázdniny. Když má otevřeno aspoň školka, vrazí tam mladší děti, aby měli trochu klidu, i když jsou doma.