Katko,

přesně.

Ale proč by mělo vadit, že nestojej o cestování?

A vůbec, že nestojej o to, co my jsme (z důvodu našeho nedostatku) považovali za etalon touhy?

Pokud budu vědět, že si můžu, kdykoli budu chtít, koupit kaviár a jíst ho polívkovou lžící, tak je dost možný, že si ho pravděpodobně nebudu kupovat vůbec, protože jsem zjistila, že je na mě moc slanej, a budu to hodnotit jen z pohledu chutná-nechutná. Když si kaviár nebudu moct koupit nikdy, tak to pro mě třeba bude symbol nedosažitelnýho luxusu a celoživotně budu toužit po tom ho aspoň ochutnat, ale k čemu přesně bude dobrý, že budu po tom toužit?

A pokud jde o potěšení z drobností, tak to přece záleží jen na mně, a záleží na mně, jakou lahůdku si "vyrobím" ze šťavnatýho jablíčka v baťůžku (pokud si ho vezmu na nějakou túru, kde se napřed příjemně unavím a pak si dám to jabko a budu ho jíst pomalu a myslet na to, jak je sladký a šťavnatý a jak je příjemný dát si ho v momentě, kdy na něj mám chuť a trochu i hlad)?