Trochu jsem váhala, jestli to patří sem nebo do vzdoru. Prostě existenciální krize. Shrnuto v kostce – proč musí chodit do školy a raději jim jednoduše nedovolíme, aby byli šťastní? Veškeré vzdělání je k ničemu, ostatně Pišta Hufnágl také nestudoval (máme kolem sebe jen pár lidí bez VŠ, ani netuší, ostatně i Pišta Hufnágl se zoufale snaží VŠ dostudovat, jen to asi nikde moc nevykládá).
Svět totiž čeká na to, až mládežníci prorazí na youtube. Kromě animací a kreslení komiksů nemá nic na světě smysl. Je to puberta? Deprese? Co s tím? Prosím o nápady, co s tím, o tipy na šťastné, veselé, inspirativní lidi, kterým k jejich štěstí pomohla škola, jakkoli je nechutná. Kam se, hýml, ztratilo to nadšení?