Libíku,
když jsem byla malá, byl v našem baráku jeden pes (deset partají). Když bylo dvacet, bylo jich v baráku pět na dvanáct partají - z toho jeden celý dny vyl a vyl. Dneska má psa "každej" a jakkoliv se každej ohrazuje, že "já hovna sbírám", tak jsou všude.
Jedni sousedi, s neoplocenou předzahrádkou měli na psovi elektrický obojek - kdykoliv jsme šli kolem po chodníku, tak obrovský černý vlčák vyrazil zpoza rohu baráku a řval na moje děti (tenkrát batolata) - majitelé obvykle ani nevylezli, párkrát majitelka s lehkým smíchem typick= "on nic nedělá".... moje děti měly ještě pár let hysteráky, kdykoliv se na ně pes podíval.

Byla jsem na tréninku, spolumatka přitáhla štěně, načež štěně na mě skočilo a oslintalo (furt ho krmila nějakejma dobrotama, takže fakt rožváchané smradlavé masové piškoty) mi nové černé kalhoty. Čekala jsem, že mi nabídne ubrousek (který s sebou měla) a omluví se - nic, ještě na mě koukala jako že jsem blbá, když neocením roztomilost jejího čokla. Teď ho zase přitáhla (čokl má 40 kilo, tj. nejspíš víc než ona a fakt jí vláčí) na zahrádku s vínem, kde čokl sežral sousední rodině svačinu. Opět omluva žádná, jen chichotání...

A jo, je to jeden člověk ze sta, ale těch psů je tolik, že takového potkáš každou chvíli - takže fakt čokly nesnáším.... Nevím, proč musí mít všichni psy ve městě, zavřené, vyjící v bytech, nevychované, necvičené, obtěžující a seroucí všude.