Jenže nejsou jen mentálně retardované děti. Spoustu dětí řazených kdysi do lehké mozkové disfunkce, čili dětí s běžným IQ, ale s některými vývojovými poruchami, jako jsou poruchy učení (dyslexie, dysortografie, dygrafie, dyskalkulie, dyspraxie), patří do ZŠ.

Jejich poruchu lze srovnat řekněme s barvoslepostí, tj. jejich smysly nebo mozek nedokáží rozlišovat některé prvky jazyka, písma, počtů, orientace, nebo naopak jejich motorické schopnosti jsou omezené, např. v oblasti jemné či hrubé motoriky, psaní, pohybu. Někdy se dá hovořit o drobných parézách, ochrnutích. Takto nám třeba vysvětlovali problém našeho syna, tehdy s řadou vývojových neurologických nálezů, že jeho oči nedokáží sledovat dost rychle text na papíru a tím vzniká jeho dyslexie (jeden typ dyslexie).

Těmto dětem lze pomoci volbou vhodně změněných postupů výuky (čtení, psaní), doplňkovými nácviky čtení a grafomotoriky, a v ostatních předmětech reflektováním faktu omezené schopnosti psát atd.

Podobně existují děti, jejichž reakce, impulzivita a živost přesahují obvyklý standard, nebo mají naopak vrozené problémy se soustředit. (ať už ADHD, ADD, PAS, dysfázie, autismus bez snížené inteligence, ...) Opět to nejsou děti do zvláštní školy a u řady z nich jde jen o vývojovou poruchu jen omezeně řešitelnou výchovou. Tyhle děti chodily do ZŠ vždy, ale trpěli tam, byly často šikanovány učiteli - a občas z nich někdo vzal na učitele pohrabáč (TGM). A někteří to ustáli a v životě se nějak integrovali, z jiných byly náhle nadmíru inteligentní vůdci zločinců. Nebo inteligentní psychopatické osobnosti.

A o tomhle je také integrace.