Brala jsem to tak, že mi ta nemohoucnost má naučit pokoře a tomu, že nemůžu všechno v životě mít pod kontrolou. Tak jsem se tomu holt poddala, nevyčítala si nic a byla prostě nemohoucí / v mém případě neustále blicí až do porodu, odchod z bytu prakticky nemožný/. Uznávám, bylo to velmi težké, ale pak se mi to hodilo, když jsem si porodila mé náročné dítě. Náročné naštěstí ne ve smyslu postižení, ale prostě zcela povahově odlišné od zbytku naší rodiny. Je jí deset a učím se stále, v důchodu budu nejspíš totálně vyzenovaná matka
Co se praktických rad týká - v posteli jsem si vytvořila hnízdo složené z kojícího polštáře a dalších polštářů různých velikostí, kdy jsem prakticky poloseděla, s podloženými koleny, to jakžtakž šlo. Všechno zařizoval manžel, syn chodil do školky, práci jsem pozastavila a klientky počkaly.