V té prepubertě mi to přijde jako relativně "normální"... průšvih bude až jeden z nich vyroste a zesílí dřív než ten druhej. A ta fáze, kdy si kluk neuvědomuje, že nabral sílu a že to, co on považuje za "klepnutí na hlavu" je ve skutečnosti facka, z který tomu druhýmu uletí hlava a vezme druhou o zeď.... nebo, že by fakt mohl třeba zlomit ruku nebo tak... takže bych to směřovala spíš tímhle směrem - ať si uvědomí, že už jsou velcí, a že si fakt můžou skutečně ublížit.
Ne, že by verbální hádky byly o tolik příjemnější, a ne že by si nedokázali takhle ublížit (zvlášť dcera je velmi zdatná v jedovatostech), ale zlá slova se dají ještě vysvětlit, omluvit se, udobřit se....

Přiznám se, že rvačky a hádky řeším buď tím, že na ně ječím, že je seřežu já oba dva (to když to vypadá, že z toho bude spíš legrace - protože samozřejmě je jasný, že je to zcela planá pohrůžka), nebo vyhrožuju tím, že vidím přebytek energie a že zjevně potřebují zaměstnat (domácími pracemi), případně hrozím odebráním nějakých privilégií.
Asi jsem hodně strašidelná, protože to ještě pořád na ně zabírá