Sarmi, i kdyby.. Dělala jsem na prvním stupni několik let. Všude stejně vždycky byla výtvarka dohromady s pracovkami a všude se šudlaly ohavnosti, které nijak nesouvisely ani s výtvarnou ani s pracovní výchovou. Nejde ani čestně říct, že by šlo o "práci s různými materiály", protože práce musí mít nějaký smysl, užitek, prací se musí něco vytvářet, nemusí to být hmotné, ale musí to mít smysl. Vyrábět z věcí, které celkem na nic nejsou, další, které taky na nic nejsou, protože nejsou ani užitečné ani hezké, to je snad leitmotiv. Nebo nevím. Pamatuju si, jak jsem měla ostych jít vyučovat děti výtvarnou výchovu, protože jsem se považovala (a považuji) za člověka k tomu nekompetentního. Prý že nic, že kolegyně mě zaškolí. Tak jo. Kolegyně mi řekly, že nejlepší výtvarka je podle Pinterestu, tam si najdeš návod, pak se to všechno vyvěsí na šňůry na chodbu. Výtvarná výchova už úplně zmizela. Je jenom tvořeníčko. Kdysi jsem pracovala ve škole, kde byli dva výtvarkáři, jeden malíř a druhý architekt, měli to rozdělené a dobře vymyšlené, pracovali ve výtvarném ateliéru, který byl průchozím kabinetem spojený a hudebnou, kde jsem pracovala já. Kde jsou ty časy. Byla to obyčejná sídlištní základka. Malíř s architektem nepustili nic hnusného na zeď. Dokonce schvalovali ředitelce dlaždičky na záchody. Škola podle toho vypadala. Nejen, že to tam bylo hezké, ale děti tam nic neničily, neměly proč. Pak ředitelku odstřelili, nové vedení sundalo obrazy a vymalovalo na zeď Rákosníčky. A bylo po žížalách.