Ne, nechtěla. Já jsem kvůli tomu, že si mi narodilo dítě, z práce odešla. Před dítětem jsem dojížděla 65 km do/z práce. V praxi to bylo tak, že jsem odešla z domu v 5:00, domů jsem přišla v 18:30. To bylo na celodenní péči jiné osoby nebo děcák, prostě moje pracovní doba spolu s dojížděním se s rodičovstvím neslučovaly. Po mateřské jsem hledala práci v místě bydliště. Nesehnala jsem nic jiného než úklid, tak jsem holt chodila šůrovat záchody. Pracovní doba OK, ve všem mi vyšli vstříc, psali mi plnou pracovní domu, i když jsem tam byla jen asi 5 neo 5,5 hodiny. Uklízečky byly úzkoprofilové zboží, já to nezneužívala a dokonce jsem tam měla víc než jako odborník s VŠ. No, a postupně jsem měnila místa, až jsem našla takovou práci, kterou dělám přes 25 let.
Zažila jsem v práci i nepřizpůsobivou kolegyni. A musím říct, že je to horší než mor. Bezdětná holčina po škole. nabrkla si milence, o 4 roky staršího, než byl její táta. Ale což, to byla čistě její věc. Pak byli služebně na Slovensku a ona že si udělá dovolenou a týden tam zůstane. Jenže milenec byl děsně žárlivej. Když přijela domů, snažil se z ní dostat, s kým se mu tam údajně kurvila, takže ji zmlátil tak, až jí přerazil klíční kost. Z toho byla 6-týdenní neschopnost. Tím to ale neskončilo. Aby ji žárlivý milenec nemlátil, tak si vymyslela, že ji tam jeden z našich kolegů znásilnil. A rozjelo se kolečko: ona mu - přestože mezi nimi k ničemu nedošlo, a ke znásilnění teprve ne - vyhrožovala, že na něj podá trestní oznámení. K tomu od milence utekla a začala se schovávat, u rodičů, u kamarádek. Milenec šílel a hledal ji. U nás ve firmě, buď nám neustále telefonoval, nebo chodil i do firmy. Protože znal jméno našeho kolegy, začal ho otravovat doma. Chlapi tenkrát instalovali SW u zákazníka 100 km od nás a tenhle kolega byl celý den v práci, pak sednul do auta a jel domů, protože jeho manželka se žárlivce bála, a ráno zase těch 100 km do práce. A nikdo nic neřešil, firma od toho dala ruce pryč a že si to mají ti dva vyřídit mezi sebou, našeho kolegy se nikdo z vedení nezastal. Teprve v okamžiku, kdy ten žárlivec vtrhnul k nám do firmy, to už bylo po pracovní době a byl tam jen šéf. Žárlivec byl skrček, sotva 150 cm, a zpoza stolu se vysoukal šéf, co měl skoro dva metry, koukal na něj shora a co že si jako přeje. Žárliveček vyskakoval, že jako svoji přítelkyni, šéf na to, že ve firmě už nikdo není. Poté šíf usoudil, že už to fakt není normální a že by se s tím teda mělo něco dělat. Holčina si poté v centrále v Německu psíma očima vyprosila dlouhodobou pracovní cestu a odjela do centrály, 800 km daleko. Tam se žárlivečkovi jezdit nechtělo, ale nám už dal aspoň pokoj. Takže holčina byla po nějaký čas schovaná v centrále. Co tam dělala, jsme nevěděli, ale veškerou svoji práci házela na mě. Mě to zpočátku nevadilo, já si ji vykazovala jako svoji, a centrále to asi bylo jedno, když za stejnou práci platili 2x. Pak se holčina vrátila, ale my se báli s ní i jezdit na služební cestu, nikdo jí nevěřil, a při představě, že jako ženské budeme spolu spát na hotelu v jednom pokoji a po návratu ze služebky jí rupne v bedně a dá na mě trestní oznámení za cokoli, co se nestalo, jsem s ní jezdila fakt nerada. Byli jsme rádi, když konečně dala výpověď a odešla někam za lepším. Než mít v práci potížistu, to radši nikoho.