No, já to vnímám tak, že blbě události se dely a dějí, ale změnily se kulisy. Jak jsi řekla, nemůže že mě být uzlik nervů. Ale kdybych byla selka, plakala bych 2 měsíce na poli, párkrát zbila psa a krávu, pomluvila bych ho s babkama ve vsi, všichni by to chápali a pak už by to bylo lepší. Jenže naše společnost moc nebere ten výpadek z normálu. Myslím, že časem bych to pravděpodobně zvládla i bez medikace, jen bych asi přišla o práci a možná i o přátele. Protoze pro city, vztek a pláč neni v dnesni dobe moc misto. Bylinky sice nepomáhají hned, ani nejsou vsespasne, ale zase mohou podpořit ty pomalé změny. A nakonec si člověk musí pomoct stejně sám. Ať s AD nebo pláčem. Musí proběhnout ta změna myšlení o které píše Pampela myslím. A to bude ještě dlouho trvat. Možná už nebudu mít ani AD a vlastně budu "zdrava", ale pokud neproběhne ta změna, tak jsem stejně v háji. I když pro mého manžela se tvarim jako smířená už teď..