Kudlo,
ty to pořád bereš jako nějakou hmotařinu. Ale tak to přece vůbec nemusí být a myslím, že to tak většinou ani není.

Podívej, mě se dotkne máloco, ale klidně přiznám, že v situaci, kdy jsem po úmrtí babičky okamžitě jela za matkou (bydlíme se sestrou ve stejném městě, takže to máme stejně daleko), zařizovala pohřeb, parte, pak před pohřbem zase přijela dřív, připravovala pohoštění pro příbuzný, roznášela parte po sousedství, sestra nehnula prstem, přijela těsně před pohřbem se slovy, že hned po obědě musí odjet, protože jí zvrací pes… a pak, když matka při pohledu na otevřenou rakev začala brečet, já ji chtěla obejmout a ona mě odstrčila a vrhla se na ségru, to jsem si, milá Kudlo, fakt připadala jako totální pitomec.

A skoro bych se vsadila, že ty „méně oblíbené děti“ to budou mít dost podobně. O „počet obědů“ opravdu nejde.