Já třeba k rodičům, ač je mám pár stovek metrů.. prostě nechodím.

Vídám se často s mamčou, ta se staví u nás a pravidelně každý týden, zlomila jsem ji na cvičení, a když jde ráno z nákupu, tak se zastaví. Takže každý pracovní den.

Táta je často v práci při důchodu a protože má zákaz sem chodit (ne od nás, ale od zbytku rodiny - ono to nešlo.. to bylo v jiných diskuzích - on prostě řídí, tvoří, organizuje a prudí.. , kdyby přišel na kafe a bábovku, bude vítán)... ale zákaz nemá od nás... to se mu nějak doneslo a já jsem docela ráda, ale někdy se mi zasteskne. Mám to pár metrů, ale zase tam nemůžu povídat jen s ním..

Takže já nejdu, když nepotřebuji nebo nemusím. Někdy mne to mrzí, někdy jsem přesycená informacemi (v práci mám sourozence), pak se potkám s rodiči a leccos je jinak, ale tam zase vlastně nemohu v soužití sourozenců a rodičů nic moc ovlivnit, to je jejich svobodná volba.

Někdy si připadám jak v mlýnských kamenech a myslím, že jediné, co s tím můžu udělat je jít si zacvičit nebo si vzít hezkou knížku, abych to nějak přežila.. mohla je vyslechnout a nic si z toho nedělat.
Ráda je vídám, ale mně už se nechce... nic řešit. Nereagovat na to, jakej je brácha (on s nima bydlí, bydleli jsme, víme svoje), nereagovat, jaká je ségra... podobně.

Nejde to nějak vypnout.