Terezo: je to smutné to číst, ale úplně to chápu, když to nejde, tak to prostě nejde.
My jsme žili s mými rodiči v jednom domě, se všemi výhodami i nevýhodami takového soužití, takže jsme se viděli denně. Někdy jsem toho měla nad hlavu, ale zpětně nelituju, člověka to naučí toleranci, plus vím, co stáří obnáší a co můžu čekat. A jsem ráda, že nebyli ve stáří sami.
Tchány máme 10 km daleko, jezdili jsme jednou za 2 týdny na nedělní návštěvu + někdy v týdnu tak na skok. Teď je tchán sám, tak jezdíme častěji. Moc nás ty návštěvy nebaví, hovor už se točí jenom kolem nemocí, doktorů a kritizování všeho od politiky po ceny v obchodech, ale prostě jezdíme, jak jen můžeme, protože víme, jak je mu tam samotnému smutno. Máme se rádi, i můj muž měl moje rodiče rád a když tady občas čtu ty příběhy o tchánovcích, tak jsem vděčná, že u nás v rodině byly vztahy dobré. Ne že by to bylo vždycky bez mráčku, ale prostě jsme se snažili spolu vycházet