Mně se taky stýská po mamce, "odešla", když mi bylo 32, ale sestře 18 a brácchovi 20, těm chybí ještě mnohem víc. Odešla do nemohoucnosti...a přestože tu zůstalo její tělo, ůduše" byla pryč.
A jo, byla pro mně hodně důležitá, i pro naše děti, měly ji moc rády. Nebylo dne, kdy bychom si aspoň nezavolaly, vídaly jsme se tak 2x týdně.

No a moje děti . Bydlí všechny kousek od nás, s jednou dcerou se kontaktujeme denně, druhá nemá potřebu kontaktu s náma (žije si hodně svůj vlastní rodinný život i bez nějakých přátel a tak), syn se ozve, když je něco praktického, ale vídáme se poměrně často.

My teda máme dětí hodně, mám z nich radost, ale někdy je toho moc , toho chaosu a hemžení.
Ale jsem za to vděčná a čím dál víc, co si uvědomuju, že to není samozřejmost, mít kolem sebe lidi a děti (a ještě, aby u nás byly rády :))

A všimla jsem si, že existují rodiny kde je prostě historicky dost dětí (potomků) a rodiny, kde jich je pomálu (mívají často jedináčky).