Já jsem to tu už jednou psala-v lidech se probudí takovej ten pocit nesmrtelnosti. Mně se to stao nedávno, když umřel táta-do tý doby jsem si připadala mladá,krásná, perspektivní, s ohromnými plány, s vůlí užívat si života, co to jde Najednou obrat, ale o strašně moc, málem jsem si hledala skříňku na urnu, sepisovala paměti a každýmu dítěti zakládala šanon s pokynama, co dál, beze mě.
Teď už to na mě takhle nepůsobí,ale uvědomuju si, že člověk má s tou svou smrtí vlastně počítat. Ale tak, že si má užívat života, jak to jde, pěstovat si hezký vztahy ke svým blízkým, protože ani tam si člověk nemůže bejt jistej, jak dlouho s nima bude a brát ten život takovej, jakej je.