Na ZŠ mě nejvíc bavila matematika a přírodopis (kromě člověka), na gymplu vlastně taky.
Ostatní mě moc nezajímalo, i když mi to většinou šlo. Výjimkou byl zeměpis, ten by mě i zajímal, ale strašně mi nešel. Přitom v některých oblastech jsem měla znalosti nadprůměrné (mapy - jen teorie, práce s mapou obecně, ale ne polohopis a hledání a vyznačování třeba zemí, řek, to naopak byla katastrofa, a bavil mě obecný zeměpis - hydrosféra, pedosféra atd.).
Nejvíc mě nebavil dějepis, hudebka a cizí jazyky.

V dospělosti jsem objevila fyziku. Vždycky mi šla, ale bavit mě začala, až když jsem ji začala učit. Taky dějepis a zeměpis mají body navíc. Škoda, že se neučily a neučí jinak a že jsou oddělené. Spousta souvislostí mi pořád uniká, ale hodně už mi "doteklo".
Zůstala láska k matematice, ale vytratil se zájem o tu vyšší, teoretickou, nenumerickou.

Cizí jazyky nadále nezvládám a navíc se přidala pachuť toho, že "to umí každý, jen já jsem marná", přitom jde, na rozdíl od spousty jiných věcí, o něco, co má praktické využití a fakt se hodí to umět.

Holky už moji pomoc většinou nepotřebují a to, co potřebují, už taky většinou nezvládám. Zapomněla jsem . Ale zrovna včera nejmladší zpracovávala něco k ekologii a to bylo jak probuzení. Až mě samotnou překvapilo, jak mě to pořád baví a zajímá. Jako ta čistá věda. Uvědomila jsem si, co jsem studovala a proč a že i když to nedělám a spoustu jsem toho zapomněla, že to pořád ve mně je. No jen tak "povídat" jsem o tom vydržela asi hodinu, a dítě, které přírodní vědy absolutně neberou, to vydrželo poslouchat.

A teď chystám výuku na další týdny a opět si uvědomuju, jak je pro mě rozdělení do předmětů omezující. Už zase "jedu" v tématech napříč předměty.