Právě ty odpadky mě fascinovaly. Ve zdánlivě chudých zemích (děravé pastoušky, vaření na ohni, vlastnoručně šité oděvy, praní prádla v ruce v ruční veřejné prádelně na návsi) byla často všude spousta odpadků – ale jakých! Obaly od zbytných a drahých cukrovinek a pochutin, plastové lahve, obaly od všeho možného, doma v pastoušce televize, videokamery, různé přehrávače, mobily (nějakými 14–20 lety!), jídlo dobré a slušné pro všechny, elektřina šla víceméně vždycky (kromě zemětřesení a nějakých těch sopečných výbouchů).

Na Kubě mnohem starší TV, běžné vypínání proudu třeba na celou noc nebo na dva dny, odpadky fakt žádné, cukrovinky tuplem ne. Sice převážně zděné domy – ale kdy byly zděné! A od té doby neopravené, šíleně zchátralé, rozpadající se. Nové jen nějaké ty rezidence ambasadorů.

V těch zdánlivě chudších zemích (pastoušky) měli mnohem větší množství provozního kapitálu a hlavně prostředků na zbytné věci. Na Kubě už to dávno očesali na kost...