Projíždím tady diskuze týkající se koronaviru, otevírání škol a ostatních věcí týkajících se tohoto náročného období.
A zamýšlela jsem se nad tím, jak ovlivnil našeho jedináčka pobyt doma, v částečné izolaci bez kamarádů apod...
Hodně z vás to tady řeší optikou mnohačetných / dětných rodin, ale jaký dopad to má na ty, co jsou doma ale opravdu SAMI ?
Takže náš 13-letý puberťák zůstal doma v počátcích karantény sám / naštěstí máme psa /, já i manžel jsme normálně dál chodili do práce a babička, kterou chodí navštěvovat a případně k ní na oběd, byla najednou také "mimo" dosah. škola rozjížděla výuku, začali poměrně brzy a dítě se v tom tedy pěkně plácalo - jak si hlídat, sledovat termíny apod... Já přišla z práce, dovlekla nákup / puberťáka jsem do obchodu ze začátku neposílala, bylo i zakázané /, šla případně se psem / můj relax/, vařila, kontrolovala školu... No , padala jsem na hubu a syn opravdu nezvládal. Nějak se ustálilo a já dostala konečně částečný "home office", úplně jsem viděla, jak puberťák ožil, že není furt sám .... Měli jsme větší klid na moji práci, jeho školu a ještě zvládali i domácnost, pěkně společně. Jenomže to trvalo měsíc a opět do starých kolejí. Je sám, za babičkou jsme ho tedy pustili až teď v poslední době, ale kamarádi příliš nefungují...zřejmě i oni se dostali do takové jakoby smyčky, že se nenavštěvují... Začal mu jeden sportovní kroužek, tak hurá !

Vidím na něm ale, že tu školu / a klidně řeknu i řád, pravidelnost a jistoty / prostě potřebuje - chybí mu to. A můj názor je, že učení on-line NIKDY nemůže nahradit kontakt z očí do očí Prostě něco jiného je učitele vidět mluvit naživo a něco jiného na skypu... Mě také chybí objetí s kamarádkou, která je momentálně zavřená za hranicemi a nemůžeme se vidět... A ano, telefonujeme si, ale já ji prostě potřebuji VIDĚT...

Tohle období pro něj nebylo vůbec jednoduché a doufám, že o prázdninách se vrátí do normálu, ať může navázat tam, kde přestalo....

Co si myslíte vy, kde je domácnost o jednom dítěti ? Prožívali jste podobně ?