to téma bylo, jestli hned vzít do zaječích, když se to u blízké osoby začne projevovat...to jsem si neuměla fakt představit. Vzpomněla jsem si, jak ve školce malé děti pravidelně zkoušeli, jak dobře padat. Učitelka totiž viděla mého syna, který když zakopnul, nedal si ani přirozeně ruce před sebe. Říkala, že speciálně kvůli němu to teď s dětmi nacvičují na žíněnce.

Dávám si to do souvislosti s tím, o čem je tohle téma. Je krásný, když ten pud sebezáchovy má někdo od přírody dobře zasazený, ostatní si nejdříve nabijou hubu, než si to v sobě dobře srovnají, potom už jim zkušenost napoví, kdy dát ruce pryč.
Ve své rodině jsem dlouhé roky fungovala jako komunikátor, nic jsem tedy nevyřešila, ale balancovala jsem rovnováhu, aby se nestala katastrofa. Nevím, jestli to nebyly ztracené roky a ztracená energie...Já bych to asi být o dvacet let mladší dělala zase, to je nějakým daným nastavením. Kdo má s pudem sebezáchovy problém, ten si hubu musí nejdříve nabít.