Koníčku,
upouštět páru průběžně jsem se musela vědomě učit, začala jsem s tím někdy v šestnácti na intru... Tehdy jsem bydlela s fajn holkou, ale lautr stejnou jako jsem já, obě jsme se vzájemně drobnostmi štvaly, ale neřekla jsme ani jedna nic, až jednoho dne se dostavil tehdy mikrovýbuch (bez řvaní a rychlý), kdy jsme si fakt dost zostra vyměnily pár nevyžádaných informací o svých charakterech a následně jsme spolu rok nemluvily, kromě pozdravu.

Snažila jsem se pak ty věci, které pro mě je snadné přehlížet, raději ventilovat. Protože jsem tak schopná popíračka, že dokážu popřít, že mi něco vadí, pokud přesvědčím sama sebe, že "by nemělo". A hodně věcí opravdu pouštím za hlavu, ale občas některé ne, a musím si toho cíleně všímat, protože jinak to končí překvapivým výbuchem a "skončili jsme spolu".