Spolužák z vedlejší synovy třídy spáchal někdy v lednu taky sebevraždu, nečekal to nikdo. Ještě před covidem. Syna to zasáhlo též, ale všichni jsme se snažili být oporou. Ujistit ho, že za tohle řešení nic nestojí. A že ať se stane cokoli, dá se to řešit jinak. Oporou jsme byli i za jarních opatření. Když jsme se o tom bavili později, byl rád, že jsme ho nestresili ještě my, že jsme se snažili ho uklidnit, nabídnout nějaký alternativní řešení vylézajích potíží a tak (maturoval, takže spolu s dětma, co dělaly PZK, byl nejzasaženější). Tak doufám, že se rozčiluješ tady (klidně, do toho), ale pro syna jsi opora a skála. I kdyby ses vevnitř drolila. Abys mu k tomu, co má naloženo, zbytečně nepřidala.